Hrabalovi milionáři ve Svatém Janu pod Skalou

„A já jsem čekal den, pak dva, pak týden, dostal jsem zprávu z Prahy, že všichni milionáři už jsou ve sběrném táboře, že to je učiliště kněží ve Svatém Janu pod Skalou, v ohromném klášteře a penzionátu budoucích kněží, kteří byli vystěhováni…“ A tak se tam Jan Dítě, ten, jenž obsluhoval anglického krále, vydal, protože věděl, že nastala nová doba a jeho sen o přepychovém hotelu v Lomu skončil a on, který právě vydělal své první dva miliony, takže je konečně milionář, patří přece tam, kam nyní milionáře posílají – do Svatého Jana pod Skalou.

Bohumil Hrabal pak popisuje, jak tam přijel v noci na vrátnici, ale nechtěli ho přijmout, protože zatím neměli důvod ho internovat, ale on na tom trval, tak se slitovali a vzali ho mezi ty internované milionáře. Ta svatojanská pasáž v Obsluhoval jsem anglického krále patří v knize k nejdojemnějším, neboť tam se Janu Dítětovi udál zázrak obratu a on si, obsypán holuby, o které tam pečoval a krmil je, uvědomí, že už vlastně po ničem v životě netouží, že se už všechno stalo. A že vrcholem štěstí jsou ty polibky drobnými holubími zobáčky, což je ta pravá láska, agapé, o které Hrabal stále psal – čím byl starší, tím víc.

A vůbec není náhoda, že tenhle obrat k agapé umístil na místo, které se v Čechách už ničemu nepodobá a kam když člověk přijde – protože nejlepší je tam přijít pěšky, vlastně sestoupit po strmé stezce od svatojanské skalní vyhlídky – a zamhouří oči, tak si může představovat, že je někde v předhůří Alp, nebo možná ještě spíš v nějakých soutěskách balkánských. Ale on je uprostřed Čech, kousek od Berouna, v centru Českého krasu, toho zvláštního geologického klenotu Bohemie.

A lze si představit, že Hrabal se do Svatého Jana vydal také, protože z toho popisu je zřejmé, že to tam nejspíš znal. I když jako vždy se u něho mísí Dichtung a Wahrheit, báseň a pravda, takže není možné v jeho geniální knize brát vše doslova – třeba tam nebylo „učiliště kněží“, ale správně by mělo být, že před válkou tam byl „katolický učitelský ústav“, ale to je zajisté detail. Zato tam byl půl roku po únoru 1948 opravdu zřízen internační tábor pro nepřátele režimu, kam byly nejdříve internovány buržoazní živly, tedy bohatí lidé, kteří včas neutekli za hranice, ale také právníci, advokáti, průmyslníci. A tak se tam nahlásil i Jan Dítě, který začínal jako pikolík, pak byl pinglem, vrchním a hoteliérem milionářem, což ho přivedlo do Svatého Jana pod Skalou, kde mu ale ostatní milionáři, ti předváleční, dávali najevo, že mezi ně nepatří, že jím trochu opovrhují, i když na tom byli teď úplně stejně jako pikolík Dítě, možná i hůř.

A Hrabal, který vždy ve všem, i ve věcech beznadějných a strašných, viděl komiku a zázrak, popisuje, jak tam vedla ta odepsaná třída dál život na úrovni, jak si ten internát a vězení přizpůsobili po svém a jak si to tam uměli zařídit.

Celý text si můžete přečíst v knize Jiřího Peňáse Výpravy v nejlepších letech, která právě vychází v Echo Media. Zakoupit si ji v předprodeji můžete zde.