Dezertér: zbabělost, nebo právo na odpor?

KOMENTÁŘ

Dezertér: zbabělost, nebo právo na odpor?
Existuje mnoho dobrých důvodů bránit se proti útočníkovi silou a zbraní. Ale existuje také mnoho osobních důvodů se tohoto boje neúčastnit, třeba i dezertovat. Nakonec si každý ve svém svědomí nese odpověď sám pro sebe, píše Jiří Peňás. Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Jiří Peňás
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Zprávy

Další zprávy

Česká republika nebude vydávat Ukrajině muže, kteří se zde vyhýbají službě v jejich ozbrojených silách. Ukrajina je přitom náš spojenec, česká vláda jí mnohokrát vyjádřila svou bezvýhradnou podporu, v našem zájmu je nepochybně, aby se Ukrajina udržela jako samostatná a svobodná země. Stojí za to podporovat všechny, kdo se takovému boji nevyhýbají. A přesto lze uznat, že je asi správné nad jejich dezertéry držet ochrannou ruku. Nebo je aspoň nevydávat do rukou jejich vlasti.

Slovo dezertér je pokryté stejně tak hanbou jako slávou. K té slávě vyhrává krásná píseň Borise Viana Le déserteur, ta hymna práva na odmítnutí „nejčestnější občanské povinnosti“, služby ve zbrani, ve skutečnosti nároku státu nechat se pro něj, tedy pro ten stát, zabít. U nás ji už za komunismu zpíval Jaromír Nohavica na text Miloše Rejchrta Pánové nahoře… a vím, jak ta píseň silně působila na mladého člověka, jak mu dávala naději, že jeho pacifismus, ve skutečnosti právo na život a odmítnutí služby nedobrému státu má někde oporu.

 

Text Vianovy písně je dopisem „prezidentovi“ (ne, nebylo to de Gaullovi, jak by si někdo mohl myslet): „Vám, pane prezidente, teď píšu těch pár řádků a doufám na oplátku, že budete je číst. Dnes ráno doručil mi pošťák povolání, prý mám se hlásit k zbrani, tak zněl ten prostý list. Však, pane prezidente, já nechci lidi střílet, znám lepší kratochvíle než mířit na ně kvér...“

Ta píseň vznikla v roce 1954, Francie tehdy vedla válku v Indočíně, kterou mnozí považovali za špinavou a vedenou ze špatných a nemorálních důvodů. Na druhé straně ovšem stáli vietnamští komunisté, podporovaní Sovětským svazem a Čínou, dalo se předpokládat, že režim, který po vítězství zavedou, bude mnohem krutější než ten relativně mírný koloniální dozor, jejž tam měli Francouzi, ale takové dilema vytvářejí dějiny vždy. Přinesla ho pak i válka v Alžíru, válka ve Vietnamu a další, vždy války, u nichž byly nějaké dobré důvody je vést, ale které vždy vyústily v konsekvence, v nichž se ty dobré důvody skoro ztratily.

Boris Vian by tehdy možná ani do armády ve skutečnosti nemusel, měl ostatně nemocné srdce, nejspíš by ho neodvedli. Byl to ale umělec, který v té písni zformuloval jednoduchými slovy rozpor mezi údajnou velikostí služby státu a právem na individuální život. Osobní právo na odpor proti nadosobním povinnostem a nárokům patří do velké tradice Západu, díky ní se vytvořil právě tak, jak si ho člověk může a má vážit. Tedy jako místo, kde se to právo může nejlépe, jak to kdy v lidských dějinách bylo, realizovat. Paradoxem je, že tohle právo musí někdo, třeba i silou, hájit. Neboť na každé individuální právo „nebojovat“ se tlačí nějaká agresivní síla, která v něm logicky cítí slabost a snadnou kořist.

V každém případě existuje mnoho dobrých důvodů bránit se proti útočníkovi silou a zbraní. Ale existuje také mnoho osobních důvodů se tohoto boje neúčastnit, třeba i dezertovat. Nakonec si každý ve svém svědomí nese odpověď sám pro sebe. I ten ukrajinský dezertér ví, jestli jeho zběhnutí má základ v dobrých důvodech, třeba v hluboké nedůvěře k možnostem válečného „řešení“, nebo v obyčejné zbabělosti. Tohle dilema si nepochybně ponese ve svém nitru a jen tak jednoduše se ho nezbaví. Je dobře, že ho za něj nebude rozhodovat stát, do kterého se uchýlil. Jako Vianův dezertér, přestože o něm a o té písničce nikdy nejspíš neslyšel.

×

Podobné články