Existuje ještě „reálný život“?

KOMENTÁŘ

Existuje ještě „reálný život“?
Z bzučícího provozu na sociálních sítích se nedá vyvozovat, čím lidé skutečně žijí. Rád bych tomu věřil, ale pochybnosti se občas vkrádají, píše Ondřej Štindl Foto: Shutterstock
1
Komentáře
Ondřej Štindl
Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Twitter není reálný život, dočtu se občas (jméno sociální sítě v té sentenci lze variovat). Je to výrok svým způsobem plný naděje, taky pro lidi, kteří – jako já – pracují v tzv. tradičních médiích. Vyplývá z něj totiž, že z bzučícího provozu na sociálních sítích se nedá vyvozovat, čím lidé skutečně žijí, a na způsobu, jímž se tam lidé projevují, nelze založit představu, jací skutečně jsou. Že existuje ještě jiná, „reálná“ sféra, kterou je potřeba zkoumat, prohlížet, osahávat, pokud má člověk ambici nějak, třeba žurnalisticky, postihnout, co obnáší být dnes člověkem ve světě. Rád bych tomu věřil, ale pochybnosti se občas vkrádají.

Koncem října napsal známý novinář Miloš Čermák tweet, v němž naštvaně reagoval na oznámení, že Český rozhlas uvede nový podcast Lindy Bartošové. Několikadílná série se jmenuje Slast, jejím tématem je dle anonce „sexuální svoboda očima mladých žen“.

 

Čermák se ohrazoval proti tomu, že veřejnoprávní médium vůbec podcasty vyrábí, protože tím komplikuje pozici lidí, kteří se tvorbou tohoto typu pořadu živí – a stává se pro ně nekalou konkurencí. Taky se mu nezdálo, že jako koncesionář musí přispívat na výrobní náklady podcastu, který pro něj není určený a jeho téma se ho nijak netýká. O autorce se vyjádřil, řekněme, ironicky a ne zrovna zdvořile, nedá se ale říci, že by Čermákův slovník nějak výrazně překračoval hranice toho, co je na Twitteru (dnes X) vcelku běžné. Došlo ovšem k příslovečnému „rozpoutání debaty“.

Sled dál a dál se nabalujících reakcí a protireakcí, ta lavina stanovisek mohla působit dojmem, že česká společnost žije sporem o podcast Lindy Bartošové. Ten značně úporný spor, jejž rozpoutal jeden ne zrovna uvážlivě formulovaný tweet, trval pár týdnů a přelil se daleko za hranice sociálních sítí. Protagonisté té výměny názorů byli zváni do masově sledovaných podcastů, o debatě obsáhle referovala různá média, aktuální vydání Respektu má na titulní straně portrét moderátorky opatřený sugestivním titulkem „Kdo se bojí Lindy B.?“. Tu otázku jsem si svědomitě položil, došel k tomu, že se té dámy nebojím. Ale možná si to jenom namlouvám nebo je to nějaké moje selhání, měl bych se bát, ale zanedbal jsem to.