Kudy vedla jantarová stezka. Václav Cílek na trase od Jadranu po Balt

OBCHODNÍ CESTA V ČASE KELTŮ

Kudy vedla jantarová stezka. Václav Cílek na trase od Jadranu po Balt
Úvozové cesty vystupují nedaleko města Kazimierz a sledují příčnou trasu jantarové stezky vedoucí k Chersonu (ano ten samý rusko-ukrajinský Cherson, o kterém toho tolik slýcháme), kde se napojovala na černomořskou část hedvábné cesty. Foto: Václav Cílek
2
Týdeník

Václav Cílek

V uplynulých letech jsme při psaní monografie o jantarové stezce projeli s historikem Pavlem Bolinou od Jadranu po Balt celou její trasu, aspoň v té podobě, jak fungovala za Keltů. Tato cesta změnila náš pohled na střední Evropu. Rozbila národní rámec jednotlivých států. Místo toho jsme se setkávali se sítí sobě podobných hradišť a později hradů a klášterů. Z kulturního hlediska začalo být téměř jedno, zda jsme v Panonii, na Hané, nebo v polských nížinách. Bylo zřejmé, že fenomén Evropy vznikal tisíciletí trvající výměnou statků i názorů.

Přišlo by mi bezbřehé a neurčité, kdybych se měl označit za kosmopolitu, ale z vlastní „jantarové“ zkušenosti vím, že jsem Středoevropan a že jsem ztratil zbytečně mnoho času tím, že jsem se lépe neseznámil alespoň se slovinskou, maďarskou a polskou kulturou.

Po dobu několika tisíciletí spojoval jih a sever Evropy systém obchodních tras, kterým podle nálezů nápadného materiálu, jakým je jantar, říkáme jantarové cesty. Na našem území se už v 19. století vžil název jantarová stezka, i když technicky vzato cestami se jezdí a stezkami se chodí. Na dlouhých trasách se vyplácelo používat vozy. Obchodní trasy fungovaly i na našem území sice přerušovaně, ale poměrně intenzivně nejméně šest tisíc let.

Z archeologicky prokazatelných komodit se po nich přepravovala měď, zlato a kamenné suroviny – bílý mramor na výrobu širokých náramků, zelenokameny z jizerské oblasti, ze kterých se brousily a hladily nádherné kamenné sekyry, nebo světlé, vrstevnaté rohovce z Polska. Hlavním zbožím však nejspíš byla sůl, látky a potraviny včetně solených ryb z Baltu a italského vína, které hlavně Galové konzumovali v obrovském množství. Během starší a zejména mladší doby železné, tedy za Etrusků, Keltů a Římanů, se prosadila trasa, která začínala na severu Jadranského moře v Aquileii a přes dnešní Slovinsko, Maďarsko a Rakousko procházela Moravou a končila v jantarových dílnách dolního Povislí zhruba mezi Gdaňskem a Královcem-Kaliningradem.

Více o putování Václava Cílka a trase jantarové stezky si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v tištěném vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit již od 249 korun za měsíc zde.