Žid Šajloch, antisemitismus a komično

Brněnské Městské divadlo mělo 5. dubna premiéru Shakespearovy „tutovky“, hry Benátský kupec, v hlavní roli s další „tutovkou“ hercem, klaunem a dramatikem, Boleslavem Polívkou. Ovšem étos této hry, stejně jako étos některých dalších uměleckých děl je občas zpochybňován.

Wagnerovy opery miloval Hitler, proto se oslava germánství setkává často s nelibostí, Benátský kupec je pak propagací antisemitismu, výsměch židovství, což je po vyhlazovacích táborech nacismu zvlášť citlivé téma. Díla obyčejně za etické působení v té které době nemohou. Tak jak je to skutečně s tím židovským lichvářem v renesanční Anglii? Jde opravdu o antisemitismus? Na dnešní dobu poněkud nevhodný humor? Ano, lze tu inscenaci i takto přijmout. Ale většina diváků snad postřehne onen relativismus - tak typický pro Shakespeara, který nepoučuje. Který klade otázky a nechává na divákovi, jaký má k dramatice postoj.

Masové pogromy na Židy, skrývající se za roušku víry, měly v minulosti za cíl zmocnit se jejich peněz. V roku 1290 byli Židé vyhnáni z Anglie. Bylo to tak dávno… Jak potom z pohledu historie vypadá alžbětinská renesance ve vztahu k židovství? Jistě, v počínajícím rozvoji bankovnictví tam určitě žili první židovští bankéři (i lichváři) a pravděpodobně byli dostatečně bohatí, aby si zajistili vliv i nenávist.

Navíc tam zůstala po židovské kultuře a po pověrách s ní spojených jistá vzpomínka. Nepřítel číslo jedna byl však pro vládnoucí anglikánskou církev a královnu Alžbětu katolík. Renesanční Alžběta, mecenáška anglikánské církve a kultury měla v některých ohledech opravdu středověké manýry. Ale proč velký dramatik použil lichváře Žida?

Nedívejme se tady na to dílo optikou Goeringa a Hitlera. Není to antisemitismus, který rozesměje diváky.

Možný je jiný než antisemitský pohled: Šajloch je archetyp. Je to figurka. V renesanci se rozbíhá do světa italská commedia dell'arte. V ní jsou typy: páni (Pantalone, dottore, capitano), sluhové (Pulcinella, Harlekýn), nakonec zamilovaný pár (Pierot, Kolombína). Nejenom postavy zamilovaných nebo sluhů lze shledávat v postavách Benátského kupce. Ten Pantalone je bohatý a nepřející. Svou povahou je to jednoznačně Šajloch. Nedívejme se tady na to dílo optikou Goeringa a Hitlera. Není to antisemitismus, který rozesměje diváky. Ani Shakespeare není antisemita, jak se můžeme dočíst v některých komentářích. Šajloch je prostě figurka, archetyp, lichvář. Navíc, v tom renesančním podání je to postava rozporuplná. Z vysmívané figurky (jak by byla pojata v italské komedii) je to člověk, bránící svou důstojnost. Je stejně poražen jako v commedii dell'arte, ale porážejí ho argumenty. A scéna, kdy musí sáhnout až na dno své důstojnosti a je pokřtěn, není u Shakespeara komická. Připomeňme si mučení a upalování těch, kteří měli jiný než většinový názor, v té „krásné“ anglické renesanci. Když tu scénu inscenátoři správně uchopí, je to vlastně jedno z tragických míst celé hry.

Mučení hliníkem

Takže obranu Benátského kupce máme za sebou a podívejme se konečně na inscenaci, kterou ředitel divadla a režisér Stanislav Moša realizoval ne na menší činoherní scéně, ale na scéně větší, hudební. Inscenace je hrána v překladu Jiřího Joska. Ještě jsem se nesetkal s tak kvalitním, propracovaným překladem, kde (chválabohu) nechybí i často škrtaná lyrická scéna pojednání o hudbě, kde je kladen velký důraz na veršované scénické tečky v závěru obrazů.

Znám mnohé inscenace Kupce v Čechách i na Slovensku, ale tak brilantní překlad není ani jeden. Chudák Boleslav Polívka, který měl nastudován jiný také kvalitní překlad Martina Hilského. Jak ten se srovnal s jinou verzí…? Ale to předbíhám. Dramaturgickou zásluhu na textu má jistě i Jiří Záviš, na úpravách se dle bulletinu také podílel režisér Moša. Kdo jakým dílem přispěl k dobrému vyznění Joskova textu, nemám tušení. Divadlo je týmová práce a někdy se těžce dodatečně rozkrývá, kdo a co dílu odevzdal.

Scénografem inscenace je německý spolupracovník režiséra Moši, Christoph Weyers. Na minimalistické scéně – okna a žaluzie z hliníku, je přemostění také z hliníku, zjednodušená silueta benátského mostu a podlahou je vodní plocha (!) s obdélníky, po kterých lze procházet. Jakkoliv vtipná je to podlaha s vodní plochou, s tím hliníkem jsem se nedokázal ztotožnit, i když kostýmy (Andrea Kučerová) byly hezky renesanční a na tom hliníkovém pozadí vynikaly. Být hercem, určitě by se mi hrála „renesance“ lépe ve dřevě, než v hliníku. Ale může to být opravdu jenom subjektivní pocit.

Vodní plocha Benátek byla moc hezky využívána. Komické překračování, pády téměř nebezpečné a nakonec překvapivý „křest“ Šajloka. Divák tuší, že je tam voda jenom v náznaku. Pár centimetrů, aby se leskla hladina. A najednou je Žid v kostýmu zcela ponořen - až po hlavu - do benátských vod. Naopak „nehliníková“ známá scéna tří skřínek, ze kterých si mají ženiši vybrat tu pravou, byla vytvořena opravdu pohádkově. V rámech životní velikosti probíhá atraktivní scénická projekce. (Petr Hloušek, Dalibor Černák).

Jakkoliv vtipná je to podlaha s vodní plochou, s tím hliníkem jsem se nedokázal ztotožnit, i když kostýmy (Andrea Kučerová) byly hezky renesanční a na tom hliníkovém pozadí vynikaly.

Ještě k hudbě: Stálý spolupracovník režiséra Moši je skladatel Zdenek Merta. Mají na svém kontě několik původních muzikálů, které Městské divadlo proslavili. Teď šlo „jenom“ o hudební podkres, o interludia. Přechody přes tmu z obrazu do obrazu opatřil Merta plnohodnotnou scénickou hudbou s mnoha muzikantskými nápady, které by klidně obstály i v historickém velkofilmu.

Režisér Moša, principál divadla, člověk, který je schopen záhadným způsobem skloubit manažerskou pozici v divadle s hostováním jako režisér v různých koutech Evropy a ještě psát původní díla a ještě režírovat na domácí scéně a vést své ansámbly k vysoce profesionálním výkonům. Kde na to všechno bere čas je záhadou, protože všechno co dělá, dělá s plným nasazením. Ukázal to i v nejnovějším Shakespearovi. Promyšlená herecká režie, s mnoha špílci, ale ne zase s tolika, aby to zastínilo poslání inscenace. Smysl pro míru. Humor jemný i groteskní na správném místě ale také využití živého smyčcového kvarteta na místě, kde je to třeba. Režisér se nebojí neotřelých nápadů a při tom je vlastně vcelku konzervativní a slouží divadlu, inscenaci. Tak to je Moša – režisér.

Polívka ve vrcholné formě

Konečně se dostáváme k herectví. Že jsou protagonisté tohoto divadla mimořádně profesionálně vybaveni, jsem psal již několikrát. Hrají, tančí, zpívají, občas hrají na hudební nástroje obdivuhodně kvalitně. V činoherním Kupci samozřejmě netančí, ani nezpívají. Ale oni jsou v každém žánru velmi dobře vybaveni. Parafrázoval bych: Nejsou malé role. Jsou jenom špatní a výborní herci. Takže pokud se tady ve výčtu nebudu věnovat všem, platí ta druhá teze. Antonio, dobrák kupec, který přišel na mizinu, byl v podání Petra Štěpána věrohodný. Je to asi nejtěžší role. „Klaďasové“ se hrají velmi těžce. Naopak Bassanio Jiřího Macha, to byl živelný herecký výkon, jaký do této komedie bezesporu patří. A Lorenzo v podání Kristiana Pekara byl krásné romantický. Milan Isteník jako Lancelot a Jan Mazák jako jeho otec, to byl parádní příklad Shakespearovského lidového humoru a stejně tak klasičtí sluhové, kterých hráli Jaroslav Matějka a Robert Rozsochatecký. Známé tváře brněnské scény Zdeňka Junáka jako přítele Šajloka a Martina Havelka jako dóže nepřekvapili. Oni totiž, ať hrají cokoliv, podávají výborný a věrohodný výkon.

Není to sranda k popukání Bastona Keatna, je to takový trochu smutný humor, kdy se smějeme možná i sami sobě, je to smích se slzičkou v oku.

Z ženských rolí jeviště rozsvítila Svetlana Janotová, která hrála pohádkově bohatou dědičku Porcii. Už v mnoha rolích prokázala, že taková křehká štíhlá bytůstka to „umí rozbalit“. Má v sobě neuvěřitelnou zásobu energie i hereckých výrazů. To se nedá naučit, to je talent od pánaboha, podpořen dřinou. Ve výsledku je to krásná lehkost jevištního bytí. Ukázku duševního rozpoložení předvedla v roli Šajlochovy dcery Jessiky Andrea Březinová. Nejistá i toužící, s vypracovanými drobnými nuancemi své role. Nakonec jsem si ponechal Boleslava Polívku v roli Žida Šajloka. Už jsme si zvykli na mimořádný pozorovací talent tohoto zjevu české kultury. Od doby, kdy hrál mima, šaška, pohybového komika v nejrůznějších inscenacích a filmech ve svém herectví došel také k hluboce vážným rolím (např. farář v Zapomenutém světle) a stejně zůstal v paměti diváků především jako uličník, nevážně vážný klaun. Role židovského lichváře jako by byla napsána pro něj. Polívka není jenom komický ve svých manýrech. Je i hluboce lidský, váhající a nejistý, stejně jako suverénní a nekompromisní. Jeho komika je pravdivá, protože je odpozorována ze všedního lidství. Takto může roli zvládnout jenom člověk, který kromě svého talentu a schopnosti empatie má člověčinu hluboce rád a váží si ji. Polívkovo komično lze srovnávat s komikou Charlieho Chaplina. Není to sranda k popukání Bastona Keatna, je to takový trochu smutný humor, kdy se smějeme možná i sami sobě, je to smích se slzičkou v oku. Melancholická sranda, řekl by asi Jan Werich, který takto nazval humor Stanislava Štepku z Radošinského naivního divadla. Škoda, že si nemohu s Werichem popovídat o Boleslavu Polívkovi. Škoda.

Benátský kupec v jediném obsazení bez alternací tedy vstupuje na brněnské desky a těší se na své diváky. A že to bude divadelní svátek, to každý tuší. I bez Boleslava Polívky by se dal Kupec úspěšně hrát. Tvorba této činohry si vystačí se svými herci. Ale s Panem Boleslavem Polívkou je to Benátský kupec s takovou třešničkou na dortu. Co třešničkou. To je na vrchu dortu posazen pořádně veliký, šťavnatý ananas.