Smůla a tajemství Vlastimila Harapese

KOMENTÁŘ

Smůla a tajemství Vlastimila Harapese
Chlapec z malé vsi ze severočeských Sudet udělal kariéru ve velké Praze, studoval na prestižní baletní škole v Leningradu, pak pravidelně hostoval v západním Německu. Foto: Národní divadlo
1
Komentáře
Lukáš Novosad
Sdílet:

Hlavní zprávy

Týdeník Echo

Koupit

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz

Středeční úmrtí tanečníka, choreografa a herce Vlastimila Harapese potvrdilo železné pravidlo, že slavný člověk nikdy nezemře tak, aby to médiím bylo po chuti vzhledem k jejich provozu. Nebožtík, o jehož životě se sluší referovat, totiž zpravidla zemře těsně po uzávěrce, takže není možné dostat ho do aktuálního vydání (to nám v Echu vyvedl Josef Abrhám) nebo ještě hůř: zemře těsně před ní, takže je potřeba na poslední chvíli předělat obsah vydání a vměstnat do něj narychlo spíchnutý nekrolog (tak jsme se potýkali s Umbertem Ecem nebo Josefem Somrem). Zemřít v půli týdne, jako se to povedlo panu Harapesovi, jeví se proto vůči referentům jako kolegiální termín. Kromě deníků nic jiného nevychází, je tedy čas připravit řádný ohlas. Jenže nebohému tanečníkovi to ani tak nevyšlo, adekvátní pozornost mu upřel atentát na premiéra sousední země.

 

Aby nebylo mýlky: ne že by se o Harapesově skonu nepsalo vůbec, ale přece jen šlo o referáty spíše pobočné. Minulá středa by tak mohla vstoupit do učebnic novinařiny jako ukázka toho, jak vzniká událost, respektive jak jedna zpráva přebije jiné. V onen den stalo se to dokonce dvakrát: zatímco od rána řešily stovky a tisíce rodičů výsledky středoškolského přijímacího řízení a účast svých dětí v něm, od brzkého odpoledne si veřejný prostor podmanil osud slovenského premiéra. Zpráva o Harapesovi přišla totiž (bohužel pro tanečníka) pouhou čtvrthodinu po avízu střelby v Handlové.

Někdo by možná mohl namítnout, proč vůbec psát o starci, který to podstatné vykonal před desítkami let, takže je to dávno zaváté prachem a zbyla vzpomínka leda tak na ochotného hosta televizních varieté, který před osmi lety neváhal kandidovat do Senátu pod vlaječkou Babišovy Aliance nespokojených občanů. Těžko říct, s čím zrovna tento muž mohl být nespokojen, ale zřejmě byl – každopádně ve volbě nepostoupil do druhého kola. Byla by ale chyba Harapese redukovat na pouhý závěr jeho života, období umělecky samozřejmě nejslabší, ba zcela bezvýznamné, což jistě věděl sám. Harapesův osud naopak nabízí několik podstatných punktů dobře dokládajících ohyzdný a současně groteskní charakter doby, v níž byl na vrcholu.

Nechci si hrát na baletního znalce, bohužel jím nejsem, navíc éru, kdy byl tanečník hvězdou minimálně evropského formátu, jsem nemohl zažít. Harapes pro mě dlouho byl především despotickým baleťákem, který malému Vaškovi kazil zimní prázdniny s maminkou ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku (přičemž výrazu baleťák užívám pro vystižení odporu k filmové postavě a s plným vědomím, že tanečníci toto slovo nemají rádi). Později jsem trnul hrůzou při pohádce Panna a netvor, ještě později jsem se styděl za kýč snímku Den pro mou lásku, v němž mladí manželé překonávají bolest ze smrti malé dcerky. Jsou to tři dodnes nejpopulárnější příspěvky Harapesovy filmografie. Vzpomněl bych si i na další, na které se zapomnělo – třeba na rohatého záletníka z papundeklové pohádky Anynka a čert. A zapomenout ovšem nemohu na předělávku písně Ghostbusters, kterou pod názvem Jen pojď blíž nazpíval. Je to jeden z hrozivých příkladů normalizační touhy uvádět české coververze amerických šlágrů.

Pozoruhodný je ale Harapesův život něčím jiným. Tím, jak se jeho pracovní a umělecký život proplétal s jeho životem soukromým. Čímž nemyslím jeho partnerské soužití v jednom domě s dramatikem a básníkem Josefem Topolem, který byl ženat a měl děti, zatímco Harapes měl za manželku zpěvačku Hanu Zagorovou. (Nejspíš šlo o účelový svazek kvůli adopci dítěte. K ní došlo, leč dítě bylo páru odňato po čtyřech měsících, jelikož nějaký závistivec patrně přemluvil biologickou babičku děvčátka, aby se o něj přihlásila.) Třebaže toto vše vzbuzuje zájem, jsou to přízemní motivace. Zajímavé není, s kým Harapes žil intimně, ale jaké charaktery měl po boku.

Chlapec z malé vsi ze severočeských Sudet udělal kariéru ve velké Praze, studoval na prestižní baletní škole v Leningradu, pak pravidelně hostoval v západním Německu. Musel to něčím vykoupit? Balet nebyl v takovém hledáčku státní moci jako kupříkladu populární hudba, ale i tak nějaké daně Harapes složit pravděpodobně musel. Některé jsou zřejmé: v roce 1976 přijal titul zasloužilý umělec, následujícího roku podepsal antichartu, roku 1989 přijal titul národní umělec. To byly vstřícné kroky k režimu. Přitom žil s mužem, který jako jeden z prvních podepsal Chartu, a jeho žena, byť antichartu podepsala rovněž, později neváhala riskovat a podepsat Několik vět.

Jak asi vypadaly domácí hovory v domě na pražské Malé Straně, kde spolu tito lidé pobývali? Museli si hodně vyříkávat? Trpěly jejich vztahy těmito zkouškami? Vždyť Vlastimil Harapes špatně snášel dotazy na to, proč Několik vět nepodepsal, když jeho manželka ano. Jak moc se museli před státem zapírat? Nikdo z nich už na takové otázky neodpoví (svědectvím by mohl přispět už jen Jáchym Topol). Z těchto důvodů je škoda, že o svém soužití partneři veřejně mlčeli. Lze pochopit, že se vyhýbali pozornosti totalitní moci i bulváru. Ale bohužel se nedozvíme, co vlastně prožívali. Přitom jestli je něco obrazem kompromisů onoho hnusného pookupačního dvacetiletí, je to příběh těchto hvězd českého umění. Každá patřila k jinému oboru, každá byla slavná pro jinou skupinu lidí, každá měla jiný příběh soubytí s mocí, ale všechny spolu desetiletí žily pod jednou střechou.

Je to silné téma. Námět na hru, minisérii nebo film.

×

Podobné články