Akédie, polední démon. O pocitu vyhoření mezi 10. a 14. hodinou

Podle mezinárodních průzkumů patří Češi mezi dvacet až padesát nejšťastnějších národů světa, ale něco tady nehraje. Stále častěji se potkávám s psychiatry, kteří jsou zahlceni novými pacienty, se středoškolskými učiteli, kteří říkají, že u nich se sebepoškozuje asi pětina dětí, a už víckrát se mi stalo, že mi byla s povzdechem položena otázka: U nás v práci snad nikdo není šťastný, co se s námi stalo?

Řekl bych, že být šťastný se bere jako důkaz úspěšnosti a stává se bez ohledu na to, jak se cítíme, „společenskou povinností amerického typu“. Statistika nejspíš nelže, ale my lžeme statistikům. Můžeme si stěžovat na covid, válku, nejisté poměry, ale něco základního se vytrácí. Snad to je pocit zakotvení v nějaké víceméně stabilní sociální síti, obyčejný klidný rozhovor s přáteli a tváří v tvář sdílení společného osudu. Nelze v jednom článku a ani v jedné knize rozebrat pocit spokojeného života, ale můžeme jeho jednu fasetu, snad základní, nasvítit pohledem starým skoro dva tisíce let.

Dřív jsme se na staletí propracovávané koncepty například buddhistické či křesťanské monastické tradice dívali jako na součást určité víry či ideologie, ale dnes rozeznáváme jejich praktický základ. Pokud totiž mnichovi šlo o spásu či vyvanutí, nejprve musel ozdravit a uspořádat vlastní duši a teprve potom mohl jít některou ze vznešených cest. Západní psychiatr léčí lidi, aby byli zdraví, ale v mnišské komunitě je duševní zdraví teprve předstupněm k dalšímu duchovnímu životu. Není cílem, ale nezbytným úvodem. Celé generace duchovních rádců mezi Japonskem, Čínou, Indií, Persií i křesťanským západem sice zanechávaly vznešené myšlenky, ale v každodenním životě řešily praktické, ekonomické a psychologické otázky.

Akédie je slovo, které se začalo používat v mnišských komunitách severní Afriky a Malé Asie v prvních staletích naší éry, ale v nedávné době zažívá návrat, protože je stále víc sociálních pracovníků (a do této kategorie snad můžeme zahrnout nejenom psychology, ale třeba i zesnulého papeže Františka) považuje za znak doby. V mnišské tradici představovala rozmrzelost na pokraji občasného zoufalství, kdy člověku vlastní život ani okolní svět nedává smysl. Cítí se vyhořelý a vnitřně rozbitý. Schází mu spokojenost. Přestává zažívat radost.

Celý text si můžete přečíst na ECHOPRIME nebo v digitální verzi časopisu. Od čtvrtka je na stáncích v prodeji tištěné vydání Týdeníku Echo. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.